Ivan Langer


Děkuji všem za dosavadní přízeň. Rád se s vámi potkám na mém Facebooku. Ivan Langer

Zaujalo mě...

Vrchní soud dal Ivanu Langerovi za pravdu ve sporu s vydavatelem MF DNES a idnes.cz (MAFRA, a.s.) o ochranu osobnosti a zrušil rozsudek soudu prvního...

více »

Ivan Langer
Curriculum vitea

Články / Měl by být zrušen lustrační zákon

[20.12.2005]

Lustrace

Měl by být zrušen lustrační zákon

spor o lustrační zákon

Měl by být zrušen lustrační zákon?

V pravidelných intervalech se Poslanecká sněmovna zabývá zrušením lustračního zákona, který má za účel omezení účasti na státní správě předlistopadovým komunistickým funkcionářům, příslušníkům StB a Lidových milicí. Dosud bezúspěšně. Diskusi na toto téma spolu vedli dva místopředsedové sněmovny, nový předseda Ústředního výboru KSČM Vojtěch Filip a místopředseda ODS Ivan Langer.

Vážený pane kolego,

odpověď na tuto otázku by mohla být stručná a jednoznačná. Koneckonců, mnohokrát jsem na ni odpovídal v nejrůznějších anketách, článcích i parlamentních vyjádřeních. Byl jsem už v roce 1997 předkladatelem zákona, který striktně požadoval zrušení lustračního zákona. Ostatně hned po schválení měl ten zákon pro svou diskriminační povahu mnoho odpůrců, kriticky se k němu postavil jak americký Kongres, tak Rada Evropy, Mezinárodní organizace práce a řada dalších. Moje odpověď tedy zní ano, zrušit, a mám pro to zcela zásadní důvody. Brněnský Ústavní soud svým nálezem odmítl iniciativu devětadevadesáti federálních poslanců, kteří navrhli lustrační zákon zrušit, a potvrdil soulad toho zákona s Ústavou republiky. Tehdy ale byla platnost toho vyloženě politického zákona časově omezená na pět let. Pro úplnost připomenu, že jeho přijetí, začal platit od října 1991, mělo ukončit vlnu divokých prověrek, jejichž výsledky byly často aplikovány jako jediné kvalifikační kritérium způsobilosti. Lustračním zákonem mělo být údajně zaručeno, aby „aktivní účastníci minulého režimu nemohli ani teoreticky pronikat do funkcí ve státní správě“. Rozhodující přitom nebyly důkazy, ale pouhá, často i desítky let stará a namnoze neprůkazná „registrace“. Už to samo o sobě je vágní měřítko, ale jeho dopady byly závažné a bezprostředně poškodily tisíce čestných a poctivých lidí. A to jen proto, že byli někde zapsáni, často bez svého vědomí. I to pak vedlo k prohrám ministerstva vnitra u obecných soudů, neboť ty rozhodovaly, zda občan byl či nebyl registrován oprávněně. Osočeným se sice u soudů dostávalo zadostiučinění, avšak média tento fakt prakticky nebrala na vědomí. Byli dál skandalizováni a ostrakizaci byly vystaveny i jejich rodiny. Podrobně to dokumentuje žena Josefa Škvoreckého Zdena Salivarová ve své knize.

Mám-li shrnout hlavní námitky proti takzvanému lustračnímu zákonu, musím vymezit několik rovin.

Zaprvé: jeho protiústavnost spočívá v kodifikaci dělení na občany první, druhé a dokonce i třetí kategorie.

Zadruhé: k diskriminaci člověka podle tohoto zákona dochází mimosoudně, bez toho, aby se lustrátoři obtěžovali sháněním nějakých důkazů, že dotyčný porušil nějaký zákon nebo něčí práva.

Zatřetí: takzvaného lustračního zákona používají nejen instituce, které musí, ale stal se prostředkem vyřizování osobních a politických účtů a prostředkem, pomocí něhož lustrují třeba politické strany své členy, veřejnoprávní média jednotlivé občany a nezřídka se k těmto krokům propůjčují i soukromé firmy.

A začtvrté: šestnáct let po listopadu měla by být pro kvalifikaci k výkonu povolání důležitá jiná měřítka než starý zákon odplaty, založený na principu kolektivní viny. Ptám se, pro koho je dneska důležité doslova ničit tisíce lidí a jejich rodiny jen proto, že byli kdesi kýmsi možná registrováni, nebo že byli před například třiceti či padesáti lety v nějaké prověrkové komisi, v nějaké funkci ve výboru Národní fronty? Bez důkazů o tom, že by ten člověk tehdy jednal protizákonně? Jakým jsou ti lidé, ptám se znovu, dneska rizikem pro stát? Skutečným nebezpečím pro tuhle společnost jsou přece ti, co zneužívají svých funkcí, ti, co zcela bez kontroly a postihu nakládají se špinavými penězi. Lustrace je součástí diskriminace vybraných jedinců. Někdy se tomu říká politický rasismus. Skutečným rizikem je teď nestíhaná korupce a klientelismus. Lustrační zákon tak už dneska podle mne potřebují především neschopní a zbabělí, s pochybnou odbornou průpravou, ti, kdo propadli jakési mánii hledání vnitřního nepřítele a nesnášenlivé strany. Krátce: lustrace zamrzly v proudu kampaní věčných mobilizací.

VOJTĚCH FILIP


Lustrace jsou ústavní

Vážený pane kolego,

abychom mohli správně a kvalifikovaně odpovědět na otázku, zda mají být zrušeny lustrační zákony (ony jsou totiž dva, tzv. velký, obecný a tzv. malý, týkající se příslušníků Policie ČR a Vězeňské služby ČR), musíme nejdříve odpovědět na následující otázky. Co byla Státní bezpečnost a Lidové milice? Co upravují lustrační zákony? Co bylo důvodem jejich přijetí? Mají své opodstatnění i dnes, šestnáct let po pádu komunismu?

Lustrační zákony stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustavováním mj. v orgánech státní správy, úřadech územních samosprávných celků, armádě, policii, vězeňské službě, kancelářích prezidenta a obou komor parlamentu, ve státních podnicích, akciových společnostech, kde většinovým akcionářem je stát, vztahuje se na soudce, přísedící, státní zástupce a další. Předpokladem pro výkon výše uvedených funkcí je, že občan od února 1948 do listopadu 1989 nebyl příslušníkem StB, nebyl u ní evidován jako agent či jiný vědomý spolupracovník, nezastával vymezený okruh funkcí v komunistické straně a Lidových milicích apod.

Státní bezpečnost byla politickou policií, která byla od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ a sloužila jí k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci jejích protivníků. Prováděla protizákonné operace ve prospěch KSČ, mj. sledovala a odposlouchávala významné členy ostatních stran, vytvářela falešné důkazy, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ. Ozbrojená pěst KSČ neboli Lidové milice vznikly z obav komunistů, že příslušníci ozbrojených sil budou podporovat nekomunistickou opozici. Proto komunisté začali ozbrojovat své stoupence z řad dělníků. Útvary Lidových milicí byly přímo podřízeny generálnímu tajemníkovi KSČ a sloužily především k zastrašování odpůrců režimu. V důsledku činnosti těchto organizací byly pronásledovány a perzekvovány statisíce lidí.

Účelem lustračních zákonů tak je, aby lidé, kteří se podíleli na potlačování lidských a občanských práv v době komunistického režimu, nemohli zastávat funkce ve státních a veřejných orgánech a na pracovištích, která mají vztah k bezpečnosti státu, a aby tito lidé byli nahrazeni osobami, od nichž lze očekávat loaja­litu s demokratickými principy státu. Podobné zákony má většina zemí střední a východní Evropy.

Z úst levicových poslanců zaznívají především dva důvody ke zrušení lustračních zákonů. Zaprvé, že jsou proti­ústavní, a zadruhé, že jich již není třeba. Ústavností těchto zákonů se již dvakrát zabýval Ústavní soud, a to v roce 1992 a 2001. Ústavní soud vždy konstatoval, že lustrační zákony jsou nejen v souladu s ústavním pořádkem České republiky, ale i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je ČR vázána. Ústavní soud mimo jiné uznal, že zájem společnosti a státu na tom, aby byly obměněny osoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněna opatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality, má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. I Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že prosazování idey „demokracie schopné se bránit“ je legitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a to v kterékoli fázi jeho vývoje. Sem patří i požadavek politické loajality osob ve státní správě a ve veřejných službách. O toto stanovisko se opírá i náš Ústavní soud. I jen pochybnosti o loajalitě těchto osob podrývají důvěru veřejnosti ve veřejné služby a potažmo v demokratický stát, který tyto služby ztělesňují. Těsná sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým „zločinným, nelegitimním a zavrženíhodným“ režimem a jeho represivními složkami je skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce a tím i na demokratické základy státu. Podle Ústavního soudu i v roce 2001 zůstávaly opodstatněné důvody k omezení základních práv a svobod, které vycházejí z veřejného zájmu na ochranu demokratických principů České republiky a tedy k zachování lustračních zákonů.

Pokud se podíváme na dnešní politickou situaci, zjistíme, že roste vliv komunistů na veřejné moci a hrozí jejich přímé zapojení do vládnutí v této zemi (ať již jako součást vládní koalice nebo jako „tichý partner“). Zjistíme, že premiér České republiky se obklopuje lidmi, kteří spolupracovali s StB či byli jejími agenty. Zjistíme, že komunistům a mnoha sociálním demokratům vůbec nevadí, co dělali někteří lidé před rokem 1989.

V těchto souvislostech velmi dobře chápu, proč tito lidé dnes usilují o zrušení lustračních zákonů. A právě v těchto souvislostech je více než jasné, že k tomu, aby nedošlo k rehabilitaci estébáků, milicionářů a vysokých komunistických představitelů, kteří se podíleli na perzekuci statisíců lidí a jejich rodin, k tomu, aby tito lidé nemohli znovu rozhodovat o našich osudech, je zachování lustračních zákonů naprosto nezbytné.

Moje odpověď na otázku, zda má demokratický stát zaměstnávat a zda jeho občané mají ze svých daní platit osoby, které se podílely na potlačování základních práv a svobod našich spoluobčanů, zní jednoznačně: NE!

IVAN LANGER


Diskriminujete tisíce občanů

Vážený pane kolego,

jsem zklamán vaší argumentací. Vám vlastně o argumenty ani nejde, pouze dáváte „na jednu hromadu“ polopravdy a svévolné výklady tzv. lustračního zákona.

Těžko se mohu smířit s tím, že plnoprávným občanům je už patnáct let bráněno ve výkonu funkcí, pro něž jsou způsobilí. Před mnoha lety totiž byli „někde evidováni“, a to často bez svého vědomí, nebo zvoleni do funkcí. U nezávislých soudů sice nad ministerstvem vnitra vyhrávají, ale skandalizováni a potrestáni mají být trvale. Diskriminace se tomu říká. Dostali namnoze doživotní trest, aniž se kdokoliv zabýval stupněm viny. Mělo by z tohoto pohledu v demokratickém státě překvapovat, že pro nedávno projednávaný „antidiskriminační“ zákon získal návrh klubu KSČM nedostačující podporu. Ale člověka znalého zdejších poměrů to už neudivuje.

Vaše tvrzení, že v důsledku činnosti „těchto lidí“ byly „pronásledovány a perzekvovány statisíce lidí“, má přinejmenším problematickou hodnotu. Ale ani to vám nestačí: nestydíte se tvrdit, že „postih za evidenci“ není protiústavní (neboť takový je nález Ústavního soudu), není dokonce v rozporu s mezinárodními smlouvami. Právní flexibilita má pomoci vybraným politickým stranám uspět ve volbách. Tento způsob myšlení je ale podlý a argumenty bez relevance.

Jistě nejde o pouhé „vyrovnání se s minulostí“. Podstatou je zabránit lidem poznat fakta a udržovat je ve falešných iluzích. Jde o volby a pak je to prosté: kde nestačí argumenty, nastupuje síla zákazů a tzv. právních překážek.

Souhrnně řečeno: připojil jste se k tomuto proudu. Jako právník jste selhal hned natřikrát – nectíte fakta, nedokážete analyzovat a syntetizovat, duch práva a zákonnosti je vám cizí.

VOJTĚCH FILIP


Nedovolme znovu komunistům svévolně vykládat Ústavu

Vážený pane kolego,

na rozdíl od vás, já vaší argumentací zklamán nejsem. To, že si komunisté vykládají Ústavu ČR a mezinárodní smlouvy o lidských právech podle toho, jak se jim to zrovna hodí, je věc v naší zemi známá již šedesát let. Jsem rád, že jasně ukazujete, že KSČM se za posledních šestnáct let vůbec nezměnila a pořád kráčí po cestičce vyšlapané pány Leninem, Stalinem, Gottwaldem a jim podobným. Jsem rád, že lidé mohou poznat, jaká hrozba nad námi v případě návratu komunistů k moci visí.

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, mj. v čl. 83 říká, že „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti“, v čl. 89 odst. 2 pak stanoví, že „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Tedy i pro komunistickou stranu i pro předsedu Ústředního výboru pana Filipa. Tento Ústavní soud v roce 2001 (i na podkladě rozhodnutí federálního Ústavní soudu z roku 1992) rozhodl, že lustrační zákony jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána.

Problém ale nestojí v ústavnosti či neústavnosti (to už rozhodl Ústavní soud), nýbrž v názoru na to, jací lidé mohou či nemohou být „zaměstnanci“ demokratického státu. A tím se vracím zpět k podstatě problému. Lustrační zákony mají především za úkol ochránit demokratickou společnost a zajistit, aby tuto ochranu vykonávali lidé, kteří ctí demokratické principy. Zajistit, aby o našich právech a povinnostech ve veřejných orgánech nerozhodovali lidé, kteří naše práva tolik let pošlapávali nebo tomu vědomě napomáhali. Tito lidé mezi námi pořád jsou a čím dál víc se začínají o tyto pozice ucházet (stačí se jen podívat, s jakými lidmi spolupracovali či spolupracují poslední dva premiéři této země, Stanislav Gross a Jiří Paroubek).

Já nemohu souhlasit s tím, aby významné funkce ve státní správě, samosprávě či státních institucích vykonávali bývalí příslušníci a spolupracovníci zločinecké StB, lidé, kteří zastávali významné funkce v komunistické straně a Lidových milicích, lidé, kteří mají na svědomí za více než čtyřicet let komunismu statisíce perzekvovaných a zničených lidských osudů.

Já říkám ne, vy ano. Rozhodnutí o tom, kdo má pravdu a kdo ne, jak to bude a jak ne, nezáleží na Ústavním soudu, nýbrž na občanech naší země, a to ve volbách.

IVAN LANGER


Pletete se a to vás není hodno

Vážený pane kolego,

nezdá se mi ta polemika s vámi z vaší strany ani věcná, ani promyšlená, ani směřující k podnětným závěrům. Opakujete mnohokrát publikovaná sdělení, vlastně už floskule o tom, že tento zákon zamezuje návratu starých pořádků a že vlastně namísto důkazů (pomíjím sám záměr zákonodárců), postačuje den či týden neprokázané (či prokázané?) evidence v jakýchsi seznamech, jejichž serióznost je pochybná.

To, co vydáváte za principiální řešení, je úsměvné. Vypadá to, jako byste volal po důslednosti a farizejsky tvrdil (mimo jiné), že jde o ty, kteří zastávali významné funkce v komunistické straně a Lidových milicích. Ale tak tomu ve skutečnosti není. Jsou postiženi třeba řadoví příslušníci Lidových milicí. Do okruhu nepřijatelných jsou zařazeni i řadoví členové KSČ, kteří dnes vůbec nemusí být v KSČM, ale na druhou stranu i ti, kterým nebyla nikdy nabídnuta funkce, dokonce ani členství v komunistické straně pro morální a charakterové vady či snahu o zjevný kariérismus, a stali se proto raději donašeči. To je ale jiná kapitola.

„Očista“ – pomíjím-li divoké lustrace na samém počátku devadesátých let – může být přínosná za předpokladu, že ji provádí skutečná odborná a mravní autorita, za účelem toho, aby se k vykonávání vedoucích funkcí nedostávali ti, kteří donášeli nadřízeným nebo okresním výborům KSČ. A to by se musela zkoumat práce nebo činnost, nikoli evidence kdesi.

Lustrační zákon je odporným výrazem pomsty. A navzdory tomu, co jste se značně neumělou stylistikou a podivnou logikou dal dohromady, navzdory institucím, kterých se dovoláváte, je to celé velmi nepovedeným a neumělým článkem. Dialog, kde neposloucháte a pletete se, vás není hoden, pane místopředsedo.

VOJTĚCH FILIP


Nezavírat, ale nepustit do veřejného života

Vážený pane kolego,

vám se nezdají mé články věcné a logické. Přitom čtyři z pěti odstavců předchozí reakce věnujete osobním invektivám vůči mé osobě. Nebudu oplácet stejnou mincí a raději se budu zabývat podstatou problému.

Už se znovu nebudu vracet k tomu, zda lustrační zákony jsou v souladu s Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech, zda někoho v rozporu s těmito dokumenty diskriminují či jinak omezují jejich práva. K tomu se již závazně vyjádřil Ústavní soud, když tyto zákony ponechal součástí právního řádu. Diskuse teď leží zejména v rovině morální a politické. Vám ani jiným levicovým poslancům by nevadilo, kdyby významné funkce ve státní správě a veřejných institucích vykonávali lidé, kteří aktivně napomáhali komunistickému režimu, např. Státní bezpečnosti a Lidovým milicím, v potlačování lidských práv a svobod. Pro mne je tato myšlenka naprosto nepředstavitelná, a proto tvrdím, že lustrační zákony stále mají velmi důležité místo v právním řádu při ochraně demokratické společnosti a jejích základů.

Na rozdíl od komunistů, kteří své nepřátele, piloty RAF a vojáky ze západní fronty, zavírali do vězení společně s nacisty, demokratický režim po roce 1989 představitele předlistopadových poměrů nikam nezavíral a nechal je žít svůj osobní život. V tom jim nebrání ani lustrační zákony. Je však právem demokratických států stanovit takové podmínky, aby významné funkce ve státní správě a veřejných institucích vykonávali lidé, od nichž lze legitimně očekávat, že budou podporovat základní principy demokracie.

Je to jen na občanech České republiky a voličích, jak tento politický spor dopadne a kdo bude o jejich právech a povinnostech ve státní správě rozhodovat.

IVAN LANGER

Literární noviny, 20. prosince 2005